Challenge

29. května 2014 v 20:25 | Raely |  R's Life
Dnešek byl dobře proflákaný den^^ Stihla jsem i strávit asi hodinu v knihkupectví a rozečíst víc než deset knih, byla jsem na obědě v mojí oblíbené restauraci a připravila jsem si na intrácké poměry dost luxusní večeři (rozuměj jogurt s mysli a nakrájeným banánem a nektarinkou). A taky máme tento týden praxe ve školce, nic lepšího jsem si přát nemohla.

Už tady asi dvě hodiny ležím v posteli, stihla jsem My so called life a pak jednu epizodu I used to be fat, která mě tak trošku nakopla.

Já nejsem tlustá.
Když jsem oblečená, vypadám dobře a mnozí lidi o mně vesele prohlašují, že jsem hubená (nemyslím tím babičky a mamku, ty si myslí, že mám sklony k anorexii, asi jako všechny).
Ale když bych měla někam vyjít třeba v crop topu, šortkách nebo kratší sukni... tak to radši nikam nepůjdu. Mám na zadku strie, na vrchní části stehen mírnou celulitidu - což nevím, jak se proboha přihodilo (ikdyž je pravda, že jsem bývala tlustší). No a samozřejmě bříško. Prsa by mi mohla zůstat ve stejném stavu, mám je ráda:D.

No a tak si chci dát challenge. Moje první prázdninová aktivita začíná 6.7. a ráda bych do té doby ještě něco zvládla. Vím, že to asi nebude deset kilo, ale za měsíc a něco se dá vybudovat minimálně slušná kondička a třeba 3-5 kilo shodit. Začít si psát, co jsem kdy snědla a jakou aktivitu jsem dělala. Ale nevím, jestli to cpát i sem na blog nebo si na to udělat ještě jeden a tenhle ponechat mým čistým filosofickým myšlenkám.

Je tu taky někdo šílenej a dělá věci na poslední chvíli, protože chce vypadat dobře v plavkách? :D
Mějte se fajněě
 

Hogwarts

24. května 2014 v 15:55 | Raely |  R's Life
Probulenej den, bolí mě hlava a zuby.
Aspoň jsme si to vyříkaly.

Všichni to máme těžký. Všechny nás to moc bolí. Něco v týhle rodině není v pořádku. Ale pracuje se na tom. Všechno je to ale protknutý paradoxy a co bylo myšleno dobře, dopadá zdaleka jinak.

To budou moje Bradavice. (toho si nevšímejte, needed to write it, potter mode on)

Musím začít žít today for tomorrow. Chápete, ne.
A taky chci jet do Tomorrowlandu. V 18. A pak cestovat, mít boyfrienda a super friends. A aby moje rodina byla šťastná. To si přeju. Moc moc mocinky moc.

Zatím to tak není, ale můžu proto něco dělat už teď.
Wohooo.
Napíšu knížku.
A začnu si psát deník.

Tohle je pěkně shitovej článek. Ale postnu ho a nesmažu. Vyjadřuje to nynější situaci. Jako prase.

No tak se mějte, lidi. Jste úžasní. Chtěla bych žít ve světě bloggerů. Tam, kde jsou všichni podobně divní jako já.

Co si myslíte, je lepší blog nebo blogspot?
No, už zas moc kecám.

Vyletěla z hnízda

20. května 2014 v 21:26 | Raely |  R's Life
Věci se začínají obracet k dobrému. Teda, možná to tak navenek nevypadá, ale fakt jo. Můžu na lidi pořád působit tak trochu opuštěně, když kolem mě není 24/7 nějaký dav všech stylových bitches. Taky se mi udělal takový nepěkný beďar u rtu (zrovna když mám celou pleť čistou!) a ztratila jsem svoji oblíbenou džisku. Spadla mi z tašky a když jsem se pro ni vracela a nenašla, chtělo se mi brečet, jakoby mi umřel křeček. A taková malá peprnost nakonec, která už je možná až moc osobní; zjistila jsem, že i ty poslední drobky kamarádek, co mi zbyly, jsou v podstatě mrchy, které mě využívají, ale nikdy by se za mě doopravdy nepostavily a vesele to táhnou s mým úhlavním nepřítelem. Takže BYE dámy.

Pozitivní na tom je, že začínám znovu. Opravdu znovu. Sice zrovna neoplývám skvělými lidmi a navenek záživnými dny a taky někdy nemám co jíst, protože šetřím. Ale začíná se to všechno "šejpovat". A já tomu věřím. Kurzy ájiny, posilka, zdravý jídlo (když si nějaký koupím nebo ukradnu doma!). A taky někdy nekonečné toulky po městě, čtení Pána prstenů a občasné konverzace se spolubydlícíma. Psaní blogu a deníku (nově!).

A taky ta volnost, žejo.
Cítím se trošku jako sirotek, dámy a pánové. Proto mám tendence někdy dětinsky utíkat k babičkám (třeba si na chvíli pokecat, potřebuju ten rodinný kontakt).
Říká se, že odchází z domu puberťáci.
Jo, já odešla.
Ale trochu se cítím, jako by mě naši vykopli rovnou ze dveří s vyčítavým pohledem, jak moc jsem je celý svůj život vykořisťovala.
A to je mi 17 (čerstvě!).
Představovala jsem si to epičtěji. Moje mamka mi předává jídlo se slovy: "A zavolej, když budeš chtít" "Ano mami, děkuju." Už fakt odcházím. "Měj se krásně!"
Místo toho se mi teď ozývá do telefonu frází "co zas chceš", jako by bylo "ty p*čo" v šumu signálu. A to není moc příjemné, když se celý týden nevidíme.
Pro někoho je to normálka, ale já na to ještě nejsem zvyklá.
Ale zvyknu si, žejo. Na všechno si zvyknu.

Každopádně, volnost to je. Sice mě to sem tam zamrzí, jak to všechno s náma je, ale pokud chci fakt být šťastná, musím se prvně ohlížet na sebe a ne na moje rodiče, kteří mi teď očividně nepomohou.

Tak hezkej večer. Nějak jsem to ze sebe dostat musela.
Ale už je mi líp.
A co vám? Jaké máte období? I care.
 


Životní smlouva

15. května 2014 v 15:05 | Raely |  R's Life
Tak jsem zase oficiálně o rok starší. Včerejší den byl můj nejdivnější b-day ever. Nikdo ve škole nevěděl, že mám narozky (viz až někdy o mém životě, jsem v nové třídě). Na fb se to pochopitelně všichni dozvěděli, ale takové neosobní "všechno nejlepší", co mi píšou i strangeři, mě fakt nijak nedojmulo. Jediný reálný kontakt s reálným člověkem byl s mým tátou, který mě vezl na pohovor a v autě mi předal sáček s pěti oříškovými tyčinkami. Bless you. Na závěr dne mi došla jedna fb zpráva, která mě fakt potěšila. Ale za přítomnosti spolubydlících jsem křičet nemohla.

Ale na tom zas tolik nezáleží. Je mi 17. A vím, že nic, NIC, ani jediný milimetr mého života už nikdy nebude takový, jaký byl. Od změny školy, intru až po vztahy s rodinou.. nic. Všechno se změnilo, já jsem se změnila a okolí kolem mě taky. A protože už nechci NIKDY zažívat to, co jsem zažívala doteď, hodlám si sama vytvořit osobní životní smlouvu. Pak si ji někam vylepím a budu se na ni dívat každej den (a třeba i dodržovat).

1. DON'T BE NICE (Nebuď hodná)
Tak strašně moc mě vytáčí, jak moc jsem hodná! Jak jsem slušná! Pokaždé když poděkuju, začnu si to vyčítat. Nechci být tak hodná. Chci být normální teenager. Ale jsem tak vychovaná. Milionkrát poděkovat, poprosit, zeptat se, slušně a mile a blablabla. Pořád jsem strašně hodná a milá. A to musí přestat.

2. BE MYSELF (Být sama sebou)
To s tím dost souvisí. Když budu sama sebou a budu se mít ráda, nebudu mít potřebu pořád všem děkovat a všechny prosit. Narodila jsem se, abych byla taková, jaká jsem, proč bych pořád měla o něco někoho prosit? Trhněte si.

3. FOCUS (Na co se zaměřit)
Celý svůj život bojuju s nezapadnutím do kolektivu. Vždycky se najde někdo, kdo mi to rád překazí a ještě nejlépe utvoří nějakou anti skupinu s ostatníma. Tak to je bohužel i teď, v nové třídě. Ale proč bych se tím pořád měla trápit? Pořád se za to tolik trestám, nadávám si, že jsem špatná a podobně. Ale problém je na druhé straně. Jsem moc super a je čas si to uvědomit.

4. BE FREE (Být svobodná)
Aneb dělat, co chci JÁ. A užívat si to. Vůbec nedělám věci, které mám ráda, protože si myslím, že mě někdo omezuje. Ale to není pravda. JÁ omezuju SEBE. Je čas se milovat, vysrat se na haters a dělat, co mě baví. Běhat, chodit do posilky, učit se jazyky, psát a číst. A ať si každý políbí...

To je ten základ. Budu v tom určitě ještě pokračovat.^^

RIP pozitivnímu myšlení

13. května 2014 v 21:53 | Raely |  R's Life
Končím s pozitivním myšlením. Vážně.

Mluvila jsem s jednou velmi moudrou ženou, je v určitém smyslu takové moje guru. No a řekla mi, že pozitivní myšlení není její cup of tea. Říkala jsem si: Sakra, proč ne? Vždyť je to tak duchovně vyspělé! Přečetla jsem tolik knížek s takovou tématikou, jako například Tajemství, pak Teen Power a denně na netu sjíždím pozitivní obrázky. Tak co je na tom sakra špatně?

A pak mi to došlo. Je těžké si přiznat, že vaše ideální taktika na všechny světové problémy prostě nefunguje. Nemůžete hladomor v Africe vyřešit tím, že budete do vesmíru vysílat mantru Jsem tak vděčný, že máme všichni dostatek jídla, jsem tak rád, že se můžu dobře najíst. Tak to prostě nepůjde. To stejné je s naším tělem. Sebelásku, sebepřijetí a takový do toho vůbec nepletu, to je důležité! Ale zdravá kritika a mysl se hodí. A když si každý den budeme hladit bříško a říkat Malé bříško, maličké, máš sixpack a pak sežereme vagon chipsů u telky, tak se asi nezmenší.

Co tím chci říct je, že pozitivní myšlení je jed. Nemluvím vůbec na hledání dobrých věcí a stran, to je něco jiného. Ale myslet, jak je svět krásný, úžasný, nikdy se neděje nic špatného, všichni jsou vlastně senzační a všechno je tak, jak má právě být, takže se radujme, že zanášíme svou zemi odpadky a zabíjíme nevinné lidi a zvířata, protože jsme tady a teď a nic lepšího být nemůže, z každé zkušenosti se učíme a tak se nebojme a dále zkušenosti tvořme; to celé je nejlepší podhoubí pro neproduktivní a nehodnotný, bezcenný život, který se nevyvíjí.

Dám vám příklad na svém příběhu. Vždycky jsem byla divné dítě. Neměla jsem moc kamarádů, a když už nějaké jo, byly to svině, které mě akorát využily (a to není ani trochu přitažené, je to tak už od školky a nikdo mi do nedávna nemohl říct sakra PROČ). Byla jsem taky hodně chytrá, což ne všichni vrstevníci ocení. No a problémy v kolektivu se mnou rostly i přes to, že se moje kolektivy postupně měnily. Doma mi říkali, že jsem špatná, že to dělám špatně a měla bych se nad sebou zamyslet. Že všechno není tak špatné, jak se zdá. Buď milejší a tolerantnější. To celé mě vedlo k pozitivnímu myšlení. (Važ si toho co máš! Co by za to daly děti v Africe..) A hádejte, co se změnilo za dobu, co jsem pozitivně myslela? Nic. Všechno bylo stejné. Akorát okolo mě byla růžová tapeta tenká asi milimetr, snadno zničitelná, tenká, ale psychicky mě chránila. Ale co se týče mojí osobnosti, problémů mezi lidma, nezměnilo se vůbec nic. Takže pozitivní myšlení je fajn, ale někdy je třeba taky konat a ne jen kecat a zastírat tím svoji zbabělost. A jak to dopadlo, to se dozvíte již v příští epizodě!

Sakra, já jsem se nějak rozepsala.
Ave hledání dobrých stran na každé zkušenosti! Ale o tom zase jindy.

"Nejde o to, abychom měli to nejlepší, jde o to, abychom z toho co máme to nejlepší udělali."


Hledání na špatném místě

10. května 2014 v 20:13 | Raely |  R's Life
Dělat pořád tu stejnou chybu. Vypadá to, že je to moje nové hobby. Chci začít žít novým životem, a přitom se pořád vracím k tomu starému. K proklaté minulosti. Svěřuju se lidem, kterým nevěřím a bavím se s těmi, co za to nestojí. Mám všechno před sebou, ale jsem tak zbabělá a radši jdu na místa, kde to dobře znám.. a vím, že je to tam na hovno, doslova.

Pořád řeším jedno zapeklité dilema. Je lepší být sám nebo být s lidmi, kteří ti nic nedávají? Ktěří mají jiné názory a celkově jsou na jiné vlně. Žádná společná témata ani šílené akce. Je to strašně strnulé. Poslední dobou jsem se hodně změnila a upřímně, nedokážu to. Nedokážu se bavit s lidma z minulosti jako předtím. Ale ani nechci být sama. Něco ve mně mi říká, že se mám bavit. Že jsem mladá. Mám zkoušet nové věci a tak. Zamilovávat se a blbnout, rebelovat, chápete. A místo toho jdu na místo, kde to dobře znám s lidma, které znám. A v tom je ten háček. Znám je, jsou pořád stejní.

Ale oni neznají mě. Já už jsem jiná. Nechápou moje názory, pohnutky, myšlenky. Moje plány do budoucna. Nemám s nimi nic společného. Jsme jako cizí. Je to tak, nemůžu to lusknutím prstů změnit. Život mě změnil. A změna se nedá zastavit.

Potřebuju nové věci. Nový začátek. Nové lidi a prostředí. Ale nic z toho ještě nepřišlo. A pořád nevím, co je lepší. Jestli prázdnota nebo falešné naplnění.
Huh, hezký sobotní večer.